A je to tady. Po několika měsících práce, příprav, změn a opravdu hodně času stráveného před objektivem fotoaparátu je to konečně dotažené. Webová stránka Gentleman's Care je doladěná a veřejně přístupná (link). Musím říct, že s výsledkem jsme já i Mára opravdu spokojeni (Marek je můj blízký kamarád, který mi celý nápad pomáhá uskutečnit a technicky za projektem stojí. Je taky jediný, kdo skutečně ví, co dělám). Mělo to zkrátka vše, co by člověk od této služby měl očekávat.

Měl jsem velká očekávání. Bohužel i po několika týdnech se stále nic nedělo - ani jediná poptávka. Přiznávám, že jsem z toho byl trochu zklamaný. Bude o to mít vůbec někdo zájem? Vypadá to opravdu tak dobře, jak si myslíme? Co změnit? Co dál? říkal jsem si. Mára mě ale uklidňoval, že to nějakou dobu zabere, než to začne mít očekávaný dosah a dostaneme se klientkám do podvědomí.

S tím co říká Marek musím souhlasit. Je to prostě výzva a je to řekněme i trochu troufalé. Zejména v našich končinách, kde poptávka placené společnosti je řekněme tabuizována, nebo spojována výhradně s muži. Vytrvám. Chce to jen určitou dávku trpělivosti.

Pravdou je, že už na začátku, když jsme o tom teprve přemýšleli, provedli jsme průzkum trhu a došli k závěru, že nabídka tohoto charakteru v Čechách doslova chybí, nebo je jen na úrovni laciného eskortu. To ale není to, čemu mám za cíl se věnovat. Jsem gentleman. Miluji ženy, vážím si jich a chci jim dávat pocit cítit se opravdově, cítit se bohyní. Od začátku až do konce, ať už tím začátkem, nebo koncem má být cokoliv. Cokoliv, co Jí bude příjemné.

Ano, je za tím hodně práce, ale Řím přece taky nepostavili za jeden den.

Plný motivace jsem vydržel ještě dva měsíce, než mě tyto pochybovačné myšlenky přepadly nanovo. Volám Márovi a jeho nadšený tón mě trochu vykolejí. Tak je to tam, chlape. Už víš, kdy se uvidíte? Nechápavě, ale tušíc, že se něco muselo stát, jsem ze sebe vyhrkl: O čem to mluvíš? Něco konečně přišlo? Já poslední tři dny nekoukal do schránky. Pokud vím, tak ano. Včera jsem dostal upozornění, ale já do schránky mážeš jen Ty, koukni na to! odpověděl Mára. V momentě jsem položil mobil s tím, že si zavoláme později, a napjatě jsem otevíral notebook.

Nepřečtená zpráva od Radky, konečně. Následující řádky přímo hltám.

Dobrý den, Tome,

potřebovala bych Vás jako doprovod. Abych to více upřesnila, jednalo by se o společný oběd s mými kolegy z práce, kde byste předstíral, že jste můj přítel.

Bylo by to možné?

Abych to více vysvětlila: Již delší dobu žiju sama a někteří kolegové mi bohužel nedají pokoj. Už nemám sílu stále odrážet jejich otázky, zda někoho mám, nebo jestli s nimi půjdu na rande. Proto mě napadlo, že byste mohl hrát na společném obědě mého přítele.

Děkuji, Radka

Email jsem si přečetl ještě jednou a chvíli o návrhu přemýšlel. Hm, trochu jako z filmu, akorát to nebude svatba. Tohle nebude problém, řekl jsem si v duchu, ale je potřeba vymyslet dobrý scénář, aby to bylo uvěřitelné.

Dobrý den, Radko,

samozřejmě to možné je a rád se stanu na chvíli Vaším přítelem. Zde je můj návrh, jak celou schůzku zinscenovat, aby to působilo, že už spolu chvíli chodíme, ale oficiálně vztah netrvá dlouho a jsme teprve na začátku, proto jste o mně zatím nemluvila.

Přišel bych za Vámi do kanceláře o něco dříve, abyste mě mohla představit ostatním kolegům a ukázat mi, co děláte za práci.

Na uvítanou bych Vás políbil na ústa a přinesl květiny nebo něco sladkého jako překvapení.

Poté bychom všichni společně vyrazili na oběd (navrhuji, abychom se po cestě drželi za ruce).

Na obědě bych se více věnoval Vašim kolegům a dal jim najevo, že sama už rozhodně nejste a já to s Vámi myslím vážně.

Na cestě zpět bychom se trochu zdrželi a nechali ostatní jít napřed.

Před kanceláří bych Vás vášnivě políbil a poté se rozloučíme.

DŮLEŽITÉ:

Otázky typu jak jsme se seznámili, jak dlouho jsme spolu atd. Na ty budete odpovídat Vy. Popřemýšlejte o tom. Až nastane ta správná chvíle, zavoláme si a probereme "náš společný příběh", ať jsme oba na různé situace dobře připraveni. Budeme se tak cítit mnohem lépe a uvolněněji.

Společný oběd s kolegy bych uskutečnil nejdříve za 14 dní, ať o mé návštěvě u Vás v práci a společném obědě můžete říct kolegům a trochu jim o mně povyprávět.

Napište mi, kdy bychom to po telefonu naplánovali. Zavolám já Vám.

Přeji hezký den, Tom

 

S Radkou jsme byli v kontaktu během několika následujících dní. Volali si a vyměnili ještě pár emailů. V jednom z nich mi přiznala, že bývá docela stydlivá a že bude během oběda určitě strašně nervózní. A přestože jsem drobnou nervozitu ze schůzky pociťoval i já, bylo mi jasné, že nesmím dát ani náznakem najevo nejistotu. Musel jsem působit jako pevný a sebejistý bod v našem společném představení.

Nastal den schůzky. Bylo slunečné podzimní dopoledne, všechny potřebné informace jsem už měl a zbývalo jen zvolit vhodný dress code. Po cestě jsem se zastavil v květinářství pro tři rudé růže a za chvíli jsem už stál na firemní recepci. Během čekání na Radku jsem cítil, jak si mě recepční přeměřuje pohledem - chvíli koukal na mě, pak na růže, a zase zpátky. Bylo mi hned jasné, že tohle je jeden z těch dotěrných chlápků, o kterých mi psala.

Radka se objevila na recepci. Usměvavá sympaťanda. Na první pohled bylo vidět, že je malinko nesvá. Usmál jsem se, šibalsky na ni mrknul a růže naoko schoval za záda. Něco jsem Ti přinesl, řekl jsem s úsměvem a dlouze ji políbil - přesně podle domluvy. Přitom jsem koutkem oka sledoval recepčního, jak s otevřenou pusou ztuhle sedí na židli a mlčky zírá. Skvělé, první zkouška splněna.

Když jsme se dostatečně oddálili od recepce, Radka se na mě otočila a z jejího výrazu byla patrná velká úleva. Tome, tenhle mi dělá největší naschvály. Několikrát mě už zval na rande, ale vždycky jsem ho odmítla. Prostě nikam s ním jít nechci a on je pořád dotěrný.

Myslím, že teď už mu je to celkem jasné, řekl jsem s úsměvem a dodal: Ale pro jistotu, až půjdeme na oběd, tak mu ještě ukážeme malou show. Radka se zachichotala a zničehonic mě znovu políbila. To bulo mílé. Sice mimo plán, ale někdy je potřeba improvizovat.

Pokračovali jsme dál, do kancelářských prostor. Radka mě postupně představila svým kolegům a občas zmínila, kdo z nich s námi půjde na oběd. Pak jsme se přesunuli do kuchyňky, kde jsme si dali kávu a měli chvíli na klidný rozhovor. Za chvíli se ale ve dveřích objevili její kolegové s hláškou: Tak razíme, už máme hlad.

Když jsme míjeli recepčního, přitáhl jsem si Radku k sobě, krátce ji znovu políbil a lehce ji plácnul po zadečku. Tenhle už problémy dělat nebude, pošeptal jsem jí do ucha a pokračovali jsme společně do nedaleké restaurace.

Musím říct, že u oběda jsem se sám dobře bavil. Téměř všichni kolegové byli taktní, dokud jeden z nich neprohodil sarkastickou poznámku: No, Radko, konečně sis našla někoho, s kým půjdeš i na rande. Bylo na něm vidět, že ho to žere, rád by tady sedel místo mě. Já se v tu chvíli usmál, Radku políbil a na celý stůl prohlásil: Já jsem taky rád, že už sis někoho našla, a je mi jasné, žes čekala až na toho pravého. Všichni u stolu se tomu smáli, atmosféra se znovu uvolnila a Radka na mě vděčně mrkla.

Po obědě jsme se s ostatními podle plánu rozloučili a vydali se na procházku ve dvou - jen kolem nedalekého jezírka. Ale dál než k první lavičce jsme nedošli. Oba jsme si sedli a bylo zřejmé, že Radka potřebuje všechno tohle představení ještě vstřebat.

Po chvíli na mě najednou spustila vodopád slov: Moc Ti děkuju, byl... byl jsi úžasný, všechno to bylo úžasné, vážně moc děkuju. Já bývám strašně nervózní a myslela jsem, že to nezvládnu, ale Tys byl, no prostě profík. Už jak jsem Tě viděla na recepci, věděla jsem, že to zvládnu i já. Děkuju, děkuju Ti.

S těmito slovy sáhla do kabelky a vytáhla obálku. Ráda bych tě znovu viděla. Bude to možné? zeptala se s jemným úsměvem.

Samozřejmě, i já Tebe zase rád uvidím, odpověděl jsem a pomalu jsem si obálku s odměnou zasunul do kabátu.

Podle plánu jsem Radku ještě doprovodil zpět do práce. Před vchodem jsme se vášnivě políbili, francouzský polibek na rozloučenou mi jasně naznačil, že práce byla odvedena na špičkové úrovni.

Neměl jsem pochybnosti, že se znovu uvidíme.